U jezera - U jezera

U jezera


Bylo šero. Mezi stromy zapovězeného lesa prosvítaly poslední paprsky večerního slunce a na druhé straně, za majestátně čnícími Bradavicemi, se začaly nesměle ukazovat první hvězdy. Na jezeře, na tom velkém zrcadle, které odráželo všechno, co se odehrávalo na nebi nad ním, vytvářel vítr drobné vlnky.
Přijde? Nepřijde?
Seděla v trávě kousek od břehu. Na sobě měla jen letní tílko a krátkou sukni. Vždyť i ten vítr, co jí cuchal vlasy, spíše hřál, než mrazil. Byl červen, konec vyučování, poslední dny strávené ve škole.
Přijde? Nepřijde?
Dnešní den byl zvláštní. Hodně zvláštní. Něco se změnilo, něco bylo ve vzduchu. Něco se mělo stát.
Přijde? Nepřijde?
Ani nevěděla, jak ji to všechno napadlo. Jak to vůbec mohla napsat? Jak jí vůbec napadlo mu to nenápadně strčit do té učebnice? Jak to, že to všechno raději rychle nezarazila, když spatřila jeho nechápavý obličej, když si to četl? Jak to, že sem nakonec skutečně přišla? Jak to, že tady nakonec čekala, jestli...
Přijde? Nepřijde?
Byla ze sebe zmatená.
Přijde? Nepřijde?
„Evansová? Co tady děláš?“ ozvalo se za ní.
Otočila se.
Přišel.
Stál tam a měřil si ji nedůvěřivým pohledem.
„Sedím tu, nevidíš?“
„Právě, že vidím,“ řekl on a na nic nečekal a přisedl si k ní.
„To jsi byla ty, kdo napsal ten dopis?“ zeptal se, když nic neříkala.
„Ano, já,“ přikývla, jakoby to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.
„Ale... Ale proč?“
„Jen tak,“ pokrčila rameny.
„Jen tak jsi mi vložila do učebnice obrany proti černé magii, jediné učebnice, do které se dívám, dopis, kde jsi mě vyzvala k tomu, abych sem přišel až bude zapadat slunce?“ zeptal se. „A ani si se nepodepsala, nijak jsi nenaznačila, že se jedná o tebe a dokonce to nebylo psané tvým písmem.“
„Jak víš, že to nebylo mým...“
„Evansová,“ zarazil ji. „Po těch sedmi letech znám tvé písmo.“
„Nepřišel bys, kdybys věděl, od koho to je.“
Zarazil se.
„Máš pravdu, nepřišel bych.“
„Proto jsem se nepodepsala.“
„Ale proč jsi chtěla, abych přišel?“
Poví mu to? Nepoví?
Vlasy jí v posledních paprscích slunce zářily a vítr si s nimi pohrával tak, že vyvolávaly dojem poskakujících plamínků v ohni. Musel se usmát.
Mlčela.
Pohlédla ne něj.
Poví mu to? Nepoví?
Vzdychla.
„Hádáme se, pořád se hádáme. Už od toho dne, kdy jsme se viděli poprvé, jak jsi mě nechtěl pustit z kupé a já jsem potřebovala...“
„Ty si to pamatuješ?“ divil se.
„Nepřerušuj mě,“ zarazila ho. „Hádáme se, dohadujeme se, přeme se... Celých sedm let, každý den. A mě už to nebaví! Za dva týdny se všichni rozjedeme domů a já nechci, aby se stalo, že když se jednou náhodou potkáme na Příčné ulici, tak se jen pozdravíme a půjdem raději každý svou cestou jako někdo, kdo si absolutně nemá co říct.“
„A ty si myslíš, že my si máme co říct?“ Tenhle večer byl pro něj plný překvapení.
„Netvrdím, že si ve všem notujeme, že máme stejné zájmy, ale... Chodili jsme spolu do jedné třídy, do jedné koleje a sice jsem vždy dělala, jakože tě nemůžu vystát, ale vždyť víš, byla to jen hra... Vždycky jsi se choval děsně, tak jak jsem to nesnášela, ale... Teď už jsi dospěl, já jsem dospěla. Nechci, aby nás nějaké pubertální roztržky, které jsou už za námi, ovlivňovaly i v budoucnu.“
„Ale proč tak najednou? Nechápu to.“
„Až dneska jsem si to uvědomila. Všechno to na mě najednou dopadá. Že už tu končíme. Tak chci zachránit, co se dá,“ vysvětlila, ale když delší dobu nic neodpovídal, dodala: „A taky jsem se trochu musela zamyslet nad tím, co jsi mi řekl.“
„Řekl jsem toho hodně, Evansová. Byl jsem rozčílený, nemyslel jsem to tak...“
„Ale měl jsi pravdu, já...“
„Takže ty mi tu nabízíš přátelství, Evansová?“ přerušil ji.
„Přesně tak, nabízím ti přátelství,“ přikývla s potutelným úsměvem a napřáhla ruku. „Přijímáš?“
On natáhl tu svou a stiskl.
„Přijímám.“
Pohlédla mu do očí.
Proč se na ni tak dívá?
Její ruka stále spočívala v jeho dlani.
„Držíš mě za ruku,“ připomněla mu.
„Já vím.“


* * *

(o několik dní dříve)


Lily vzdychla.
„Proč vzdycháš?“
„Já nevzdychám.“
„Právě jsi ale vzdychla.“
„Ne, nevzdychla.“
„Ale vzdychla.“
„Buď zticha, kouká na nás McGonagallová.“
„Ale vzdychla jsi.“
„Pššt.“

Lily vzdychla.
„Zase jsi vzdychla.“
„Ne, nevzdychla.“
„Ale proč vzdycháš?“
„Já nevzdychám.“
Znovu vzdychla.
„Právě jsi zase vzdychla.“
„Ne, nevzdy... Máš pravdu, vzdychla jsem!“
„Ale proč pořád vzdycháš?“
„Já přece nevzdychám pořád, já jenom...“
„Ale vzdycháš pořád, poslední dva dny jenom vzdycháš!“
„To není pravda, já přece...“
„Pořád si zamyšlená, díváš se do blba a vzdycháš, Lily!“
„To přece není pravda, já jenom...“
„Jenom tě štve, co ti řekl. Štve tě to. A především kvůli tomu, že měl pravdu.“
„Cože?“
„Jak jsem řekla, štve tě to, co ti řekl.“
„Kdo?“
„No ten, na koho se právě díváš.“
„Já se na něj nedí...“ V půlce slova vzdychla. „Dívám.“
Na chvíli se odmlčela.
„Ale mě neštve, co mi řekl. Neměl pravdu, já přece nejsem taková, jak říkal...“
„Jsi si tím jistá?“
„No jasně, že jsem!“
„Tak proč tě to tak štve?“
„Já jen... nechci se už hádat. S ním.“
„Vždyť nemusíš... Můžeš to všechno napravit.“
„Ale jak?“
„To už je na tobě.“
Zahleděla se na něj. Seděl na svém místě, vedle Blacka. Dával pozor, poslouchal výklad. Nedělal nic, co by se nemělo. Nepředváděl se. Jak dlouho takový byl? Jak to, že si toho všimla až teď? Skutečně měl tedy pravdu, když říkal, že ona, Lily, že je...
Zhluboka se nadechla.
Měl pravdu.



* * *

(ještě o dalších pár dní dříve)


„Co se tu děje?“ zeptala se Lily, když si všimla, že se kolem nástěnky začíná tvořit jakýsi rozhořčený hlouček studentů sedmého ročníku.
„Ztratil se ten rozpis zkoušek... Vůbec tu není,“ postěžoval si Marty, spolužák z Havraspáru. „Ještě včera večer jsem si ho prohlížel, ale pořádně jsem to chtěl nechat až na dnešek, abych si u něj zjistil, na co se mám připravovat nejdřív, všechno si to rozplánovat... A najednou tu není.“
„Ale jak to, že zmizel?“ nechápala Lily.
„To víš, někdo se snažil být vtipný,“ ušklíbnul se Marty. „No nic, musím jít. Snad to tu odpoledne už zas bude.“
„Měj se,“ kývla na něj Lily a zamračeně pohlédla na nástěnku. Vážně tam už žádný rozpis nebyl.
„Někdo se snažil být vtipný...“ zopakovala si pro sebe.
Kolem ní zrovna prošla parta „Potter a spol.“ tím svým známým hlučným způsobem. A při pohledu na zmatenou skupinku u nástěnky vyprskli smíchy.
Zamračila se. Proč se smějí?
Ohromeně se na ně zadívala „To byli oni!“
Včera večer, když se tam ten rozpis zkoušek objevil a všichni se nahrnuli k němu, stála vedle té povedené partičky a zahlédla, jak se Black na Pottera ušklíbl a říkal mu něco v tom smyslu, že by ho docela zajímalo, jak by ostatní reagovali, kdyby se to nějakým záhadným způsobem ztratilo. Vybavovala si, jak se Potter pobaveně zasmál a Pettigrew prohodil něco v tom smyslu, že by to nebylo marné zjistit. Nedávala tomu však žádnou váhu. Brala to jako jeden z těch jejich zastrašovacích žertíků, kdy se snažili někoho důvěřivého nachytat a následně ho přede všemi zesměšnit.
A teď to tu nebylo a oni hýkali smíchy.
Zamířila k nim.
Tohle jim nedaruje.
Co si o sobě vůbec myslí?
Dohonila je kousek od schodů.
„Potřebuju s vámi mluvit, pánové,“ oslovila je příkře.
„Jak si přejete, slečno,“ uklonil se Black.
„Nemám čas na ty vtipy,“ odbyla ho. „Já jen... Jen nechápu, jak můžete být takhle ubozí!“
„Cože?“
„Jak vás to může pořád ještě bavit?! Vždyť to děláte už sedm let v kuse, všichni ostatní už vyrostli, jen vy se chováte stále jako malé děti! Před pěti lety to možná někomu připadalo vtipné, ale teď už je to prostě trapný!“
„O čem to mluvíš?“ nechápal Potter.
„O čem to mluvím? Ty se ještě ptáš?“ zeptala se s úšklebkem. „Všichni se teď nejvíc ze všeho starají o to, kdy z čeho budeme dělat zkoušky a z ničeho nic zmizí jejich rozpis. Ach, jaká to náhoda, že večer před tím se jistá partička bavila o tom, jak moc by bylo zajímavé, kdyby se ztratil! Jaká to náhoda, že když ta jistá partička procházela kolem těch, kteří rozpis hledali, vyprskla smíchy a snažila se co nejrychleji odtamtud vypařit!“
„Takže ty chceš říct, že ten rozpis máme my?“ zeptal se nevěřícně Black.
Lily se falešně usmála.
„Ano,“ přikývla. „Už jsem se bála, že jsem to na ty vaše mozečky řekla příliš rafinovaně, ale ano, chtěla jsem tím říct, že ho máte vy. A doporučuju vám, abyste ho hezky rychle zase vrátili.
„Ale Lily, my jsme s ním vážně nemáme nic...“
„Dost těch řečí,“ skočila Removi do řeči. Měla jich akorát tak dost. Rozčilovalo ji, jak byli nedospělí, pubertální, neuvědomělí...
„Hele, Evansová, my jsme to nevzali. Stačí?“ řekl Potter rozladěným tónem. To si skutečně myslel, že je tak naivní?
„Pottere, kdo jiný by to byl? Mě nebaví se s tebou zase hádat... Tebe možná jo, ale já jsem z toho prostě vyrostla, jasný?“ rozkřikla se na něj a ani si nevšimla, že si to k nim přes chodbu namířila profesorka McGonagalová.
„Slečno Evansová,“ oslovila ji ještě několik metrů před nimi. „Co se to tu děje?“
„Ale Potter zase...“
„Raději mi nic nevysvětlujte, je mi to jasné,“ řekla přísně ředitelka Nebelvírské koleje a sjela Pottera pohledem. Pak se vrátila k Lily. „Chtěla jsem vás o něco poprosit,“ vysvětlila jí a Lily si až v tuhle chvíli všimla, že v rukou svírá jakýsi papír. „Dnes brzy ráno jsem si vypůjčila ten rozpis, co jsme včera večer pověsili na nástěnku. Zapomněli jsme tam totiž ještě napsat rozpis zkoušek z Lektvarů, takže jsme to teď rychle napravili. Pospíchám teď ale na hodinu, nemohla byste to tam pověsit?“
Lily se zarazila.
„Ehm, samozřejmě...“ odvětila nepřítomně.
„To budete moc laskavá,“ řekla McGonagalová a podala jí list popsaného papíru.
Otočila se a rychlou chůzí zamířila opět pryč.
Lily vyschlo v krku a pohled jí zabloudil směrem k jejím spolužákům, kteří tam celou dobu stáli.
„Totiž...“ začala a poměrně ji znervózňoval ten Potterův rozzlobený pohled. „Omlouvám se, myslela jsem...“
„Tak příště laskavě nemysli!“ rozkřikl se Potter.
„Já...“
„No jasně, ty!“ skočil jí do řeči a z jeho pohledu šlehaly blesky. „Už mě to štve! Jak se na nás díváš, jako bychom byli nějací podřadní tvorové, který ti nestojí za pozornost! Vůbec jsi nepostřehla, že se už rok (nebo tak nějak dlouho) vůbec nechováme jako předtím! I my jsme totiž dospěli, nám nezáleží pořád na těch blbostech, co dřív!“
Lily nevěděla, co říct.
„Ale promiň, že tě obtěžuju něčím tak podřadným, jako je existence moje a mých kamarádů. Ty se samozřejmě nemůžeš námi zdržovat od těch, co jsou výš než my,“ dodal a pokorně se jí uklonil.
„Jsi zahleděná jen do sebe, Evansová,“ pokračoval zase jiným tónem. „Proto si nevšímáš změn kolem sebe, proto si myslíš, že jsou všichni stejní a jen ty ses změnila k lepšímu.“
Byly to poslední slova, které jí řekl než se protáhl kolem ní, aby mohl projít ke schodům. Zbylí tři kluci ho následovali.
„Teda Dvanácteráku,“ zaslechla říkat jednoho z nich. „To bych do tebe neřekl.“
„Ale zasloužila si to,“ pokračoval další z nich.
Lily Evansová, pokořená, zmatená a se slzami na krajíčku se otočila na podpatku a rozeběhla se opačným směrem. Musela pověsit ten rozpis.


* * *

(současnost, u jezera)

„A proč mě držíš?“
„A proč jsi napsala ten dopis?“
„A proč sis mě poslední dobou vůbec nevšímal?“ vydechla a zahleděla se mu do očí.
„A proč sis mě po celých těch sedm let nevšímala ty?“ zeptal se tiše a přisedl si o něco blíž.
„Proč jsi mě přestal zvát na rande?“ zašeptala a přiblížila se tak, aby ji slyšel.
„A proč jsi mě vždycky odmítala?“
Jejich obličeje dělila jen krátká vzdálenost.
Naklonil se k ní.
„Co to děláš?“ šeptla a přiblížila se o dalších pár centimetrů blíže.
„A co to děláš ty?“ zeptal se. Cítil její dech na své tváři.
V očích jí zajiskřilo.
Překonal posledních pár centimetrů, které je od sebe dělily. Dotkl se jejích rtů těmi svými a zase je oddálil.
Nadechla se.
„Neříkal jsi...“ šeptla a políbila ho na rty, „..že jsme...“ znovu se ho dotkla rty, jen tak jemně, jakoby o něj pouze zavadila. „...přátelé?“
Pustil její ruku a svými prsty jí zajel do vlasů.
„A kdo tvrdil...“ jemně jí políbil, „...že jimi nejsme?“
Přitiskl si jí k sobě tak, až skoro nemohli dýchat. Očividně to bylo však to poslední, nač v tu chvíli mysleli. Zavřel oči, naklonil se k ní. Teď už nic neříkal. Teď už nic neříkala. Políbila ho. On políbil ji.

||

U jezera